Jistě že můžeš :) Tvorba nás neurazí, naopak velmi potěší.

Ten příběh jsem napsal když jsem narazil na práci jedné malířky z ameriky.
Obsahuje uprchlého čaroděje, bytosti vytvořené v kádích života, unášení mladíků z vesnic a cest na území Císařství, pomsta a pokřivená romantika. Docela zábava.

Tak šup se m s tím :)

Tady je prolog k tomu příběhu. Dám to sem a počkám jaký na to budou mít ostatní názor. Když bude kladný tak zveřejním celou kapitolu.
Prosím, začínáme!
Prolog:
Kladivo neustále dopadalo na doběla rozžhavený ocelový plát. Údery byly vedeny nadlidskou silou a přesností. Vždyť samotný kovář nebyl člověk, ale konstrukt. Tvarem připomínající masivní kostru z šedé oceli, držel v jedné ruce kovářské kladivo a druhou si přidržoval ocelový plát, který nyní připomínal kulatý štít. Náhle ocelová kostra zvedla štít a přidržela si ho před obličej hledající nějaké nedostatky. Rudé krystaly zářící nepřirozeným světlem se rozzářily, když démonický řemeslník ukrytý v srdci konstrukta nenašel žádný kaz v jeho práci. A skutečně štít byl té nejlepší kvality, které by nedosáhly ani ti nejlepší trpasličí kováři tohoto světa. Ocelová kostra položila kladivo vedle kovadliny a strojovým krokem šla ke stolu, na kterém měl přichystané další nástroje a materiály potřebné k dokončení štítu než ho přidá k tuctům dalším, které už vyrobil. Démonický duch uvnitř ocelové loutky se radoval. Nic se nemohlo vyrovnat pocitům, které zaplavovaly jeho smysly. Když pod jeho rukama vznikaly prakticky dokonalé předměty. I když byl nízkého postavení v řadách svého druhu a tedy nedokázal tvořit magické předměty, pořád dokázal vyrobit výrobky takové kvality, že se mu žádný smrtelník nemohl rovnat.
A nebyl sám.
V obří vytesané jeskyni dlouhé na šest set, širokou dvou set a vysokou padesát kroků. Byly desítky jemu podobných. Kovaly meče, dýky a palcáty. Jíní vyráběly kuše a luky stejně jako šípy do nich. V jejich ocelových kostěných rukou vznikaly štíty a brnění mnoha druhů, sejně tak brašny, sedla a další předměty bez kterých se bojovníci neobejdou. Uprostřed jeskyně se nacházelo několik skupinek těchto děsivých řemeslníků, kterým však v očních důlcích zářily zelené krystaly. Pracovaly společné v dokonalé harmonii, jakoby každá skupina byla samostatnou bytostí pracující na velkolepém projektu. A skutečně, to co tvořili nikdo z lidí nebo elfů tohoto světa nikdy neviděl. Ocelová vozidla s pásy a mocnou hlavní, těla konstruktů vypadající jako brnění, z nichž některé byly třikrát vyšší než normální člověk, pokryté magickými runami. Démoni, z nichž každý ovládal samostatnou skupinku těchto loutek, se věnovaly těmto pracím s radostným nadšením. Je to tak dlouho co mohly něco vytvořit, proč je ti čarodějové hned po dokončení práce na jejich věžích vyhnaly pryč z materiálního světa. Vždyť nechtěli nic jiného než tvořit další dokonalá díla. A nyní vždy když jsou hotovi, odvezou hotovou práci do skladiště a mohou začít znova a vytvořit ještě dokonalejší projekty. Nic pro ně nemohlo být nádhernějšího.
Podobné pocity prožívali démoni, jejichž loutky měly v očních důlcích krystaly barvy purpuru. Takových tu bylo jen několik a patřily k elitě svého druhu. Copak nějaký smrtelník dokázal vytvořit magické předměty, jejíž moc nevyprchala ani po několika tisíciletích. Ne. Proto je velice ranilo, když místní kouzelníci zapomněly jak je vyvolat do jejich světa. Tak dlouho byli uvězněni v zásvětí. Ale to je minulost a na té nezáleží.
Nad nimi všemi se vznášela kamenná deska, na niž stála postava v tmavě modrém rouchu s kápí, která si pomalu prohlížela činnost pod ní. Cítila radost démonických entit a zakroutila hlavou. Když si představila, čeho všeho by Císařství dosáhlo, kdyby využívalo služeb těchto entit, ale ne kněží musely všechno zničit. Idioti.
Postava si povzdechla a plošina se dala do pohybu směrem k blízkému výklenku ve zdi. Když se plošina onoho výklenku dotkla a ve vteřině s ní srostla. Hned na to se postava vydala po chodbě k masivní kamenným dveřím, které se před ní tiše otevřely. Odhalujíc obrovský sál, ve kterém se nacházely stovky možná i tisíce velkých křišťálových válců naplněných nazelenalou tekutinou ve kterých se rýsovaly humanoidni postavy s ženskými rysy.
„Už brzy.“ Vysloví tiše postava mužským hlasem. Zvedne hlavu a pohlédne ke stropu, kde se vznáší bezpočet koulí tvořených průzračnou tekutinou, v niž byly vidět postavy i když na tuhle vzdálenost nebylo možné spatřit žádné detaily.
„Už brzy!“ Znovu zašeptá onen muž. A má pravdu. Dvacet let příprav v naprostém utajení. Skryt hluboko v podzemí. Jeho ocelové vojsko se už brzy vydá na pochod aby zničilo ty jež ho zradily a vyhnaly z jeho domova. Ale to nestačí. Samotné základy Císařství se změní, protože to nebude armáda, která naplní jeho touhu po pomstě, ale jeho dcery které se brzy probudí, aby si vydobyli své místo ve světě.
Pod kápí se muž usměje. Kdysi se jmenoval Sinirius er Lokirus dříve významný císařský šlechtic na starém kontinentě, nyní očerněn jako kacíř a padlý černokněžník. Muž však toto jméno zatratil už před dvaceti lety. Teď a navždy se jmenuje Sin er Loki. A brzy se ho bude Císařství bát stejně jako celý svět.

Ten začátek je vskutku monumentální. Jsem zvědavá jak to bude pokračovat dál :) (Chudáci Císařští, taková invaze :D)